Slovo zakladatelky
Jmenuji se Eva Szotkowská Lacková.
Odborně i srdcem jsem krajinářkou. Před jméno jsem dostala titul Ing. a za jméno Ph.D. Na jedné z českých univerzit, se kromě témat ochrany životního prostředí jako odborná asistentka, věnuji péči o studenty s individuálním přístupem koučky. Jsem mámou i manželkou a ráda motivuji a inspiruji nejen studenty, ale všechny, kteří v sobě chtějí objevit génia a žít život podle svých pravidel.
Na akademické půdě se pohybuji přes 15 let. Od studentky bakalářského studia, přes doktorský titul, až po pozici odborného asistenta. Sama jsem napsala 3 závěrečné práce, desítky prací jsem vedla jako vedoucí nebo recenzovala jako oponent a nesčetně mnohokrát jsem se účastnila obhajob, jako členka a předsedkyně státnicových komisí.
Proč jsem založila Genius Institut?
protože se mi nelíbí, že jsou studenti bráni jako anonymní číslo v systému, že jsou sami sobě ponecháni napospas,protože nemám ráda, jak se se studenty jedná, tedy spíše nejedná; nikdo se studentů neptá na jejich potřeby za účelem usnadnění jejich studia, nikdo si nedává práci se zpětnou vazbou, jejíž praktikování by mohlo výrazně pomoci k pružnosti školství a zkostnatělé školství dále jen osifikujeme,protože vím, že je zapotřebí mnoho odhodlání a někdy i zázraků, aby nebylo studium a tvorba bakalářské nebo diplomové práce utrpením.
Píši pro vás články, tvořím kurzy a sepsala jsem vám i hravou knihu o tom, jak napsat bakalářskou nebo diplomovou práci, protože se velice často setkávám se situací, kdy spousta výborných studentů, kteří excelují u státnic, mají velice mizerně vypracované závěrečné práce a tím se jim konečné hodnocení, k jejich škodě, snižuje.Tímto jsem se rozhodla zvyšovat povědomí o tom, že je potřeba studentům na vysokých školách věnovat péči a rozvíjet jejich potenciál, i když to jsou již dospělé osobnosti.
Můj příběh
Studium jsem začala v Brně. Jako naprostý neznalec velkého města, univerzitních pravidel a kolejního bohémského života, jsem do toho spadla rovnou po hlavě. Bez přípravy. Nejrychlejší adaptace probíhala jak jinak, než na onen kolejní bohémský život. Studium pro mne nebylo zrovna procházkou růžovou zahradou, neboť nárazové učení, ve zkouškovém období, pro mne nebylo to pravé. Nicméně dalo se to zvládnout. Spíše si velice dobře pamatuji na trapné situace a řekněme své “fiasko milníky”.
Jeden z nich se mi přihodil hned v prvním ročníku asi ve 3 týdnu školy, kdy jsem se vyučujícího zeptala, jak bude probíhat terénní cvičení. Má otázka měla asi 10 slov. Ten nechápavý výraz a dlouhé mlčení pedagoga si vybavuji dodnes. Místo odpovědi na otázku z něj vypadlo, zdali vím, s kým mluvím a jestli míním hned v prvním ročníku hovořit tímto tónem, tak ať jdu raději studovat jinam. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Všech 68 spolužáků bylo pro mne neznámých, nemohla jsem si nikomu postěžovat, s nikým se v tu chvíli spolčit. Všichni na mě jen hleděli a čekali, jestli ze mne něco dalšího nevypadne. Raději už nevypadlo. Děsný pocit, děsná situace, děsný trapas a hlavně děsný start. Až s uplynutím několika měsíců jsem, v rámci obhajoby semestrálního projektu, s oním pedagogem opět mluvila. Tentokrát už byl umírněnější, ale k mému slovnímu projevu padla další připomínka. Nakonec se zeptal, odkud pocházím. “ Z Třince!” Odpověděla jsem hrdě. “Tak to teda vše vysvětluje. Vy v té Ostravě neumíte kloudně česky.” Popravdě, s podobnými dovětky jsem se potýkala po celou dobu studia. Celá nepříjemná situace tedy vznikla na základě mého přízvuku a na tom, že si pan profesor vytvořil nějaké domněnky. Ihned si o mě udělal obrázek a já jsem tehdy dovolila, aby ve mně, jeho nesprávný úsudek, zanechal velmi nepříjemné pocity.
Situace možná úsměvná, ale mě z toho tenkrát do smíchu nebylo vůbec. Proč nás tak silně ovlivňuje něčí kritika? Proč se cítíme před ostatními tak trapně? A proč se to stane vždy jenom nám? Nejen těmto, ale i dalším otázkám se v našem projektu věnujeme. Čtěte naše texty a třeba získáte svou odpověď.Jak to bylo se mnou a s mými závěrečnými pracemi?Výsledky prací mi připadaly obdivuhodné, ale nedostala jsem za ně žádnou medaili a obhajoba mé opravdu vyšperkované disertační práce musela trvat, můj ty světe, JEN 15 minut, přičemž hodnotící komise více řešila, jestli sní ke svačině chlebíček se šunkou nebo tlačenku, nežli mé závěry.Celý proces tvorby nebyl pro mne vůbec jednoduchý. Témata svých prací jsem hledala mimo školu a někdy mne jejich zpracování bavilo a jindy ne. Vedoucí byli fajn lidi, ale byly dny, kdy s nimi nebyla jednoduchá domluva. V průběhu psaní jsem byla na pokraji zhroucení, to uznávám. Svoji bakalářskou, diplomovou i disertační práci jsem nechávala svázat ve stavu naprostého vyčerpání, kdy jsem poslední týdny před odevzdáním spala asi jen pouhých 10 hodin, a to ještě ve vlaku. Jedla jsem suché rohlíky, z pokoje vycházela jen na toaletu, mé zorničky, v důsledku intenzivního civění do monitoru, dostaly tvar obdélníku a nejen to, podepsalo se na mě také mnoho dalších typických následků odevzdávání závěrečné práce, včetně operace žlučníku a slepého střeva. Ano, zažila jsem při psaní nelehké chvilky, ale těch pozitivních bylo také několik. Bavilo mne zpracovávat praktické úkoly, kreativně vyvářet vizualizace získaných dat a těšilo mne kladné hodnocení oponentů. S odstupem času se ale na vše dívám jinak. Dnes bych, pro své mladší já, měla spoustu rad, jak by bylo možné si celou situaci zpříjemnit, ba dokonce užít. Čas ale vrátit nejde, a proto se pokusím tyto rady a zkušenosti předat vám.Právě díky tomu, že jsem sama prošla tímto nelehkým obdobím, umím si představit, jak se asi cítíte. Udělám tedy maximum pro to, abych vám pomohla náročné chvíle překonat. Od teď už na psaní nejste sami!
A jaký je, můj odkaz, který chci s vámi sdílet?
abyste neměnili sami sebe, jelikož takoví, jací jste, jste GENIÁLNÍabyste svůj čas, strávený na vysoké škole, dokázali vědomě prožítabyste si tvorbu své závěrečné práce maximálně užili a hrdě si ji pak vystavili na poličkua abyste při zkouškách a státnicích měli dobrý pocit a byli hravě naladěniMým cílem je předat vám informace, které by vás mohly zajímat, uklidnit, namotivovat a posunout někam dál. Pokusím se vám ukázat, jak se můžete na svět dívat z jiného úhlu pohledu.Těším se na setkání s vámi na živo nebo on-line v rámci našich seminářů, kurzů nebo osobního koučinku.
