NEPÁL - Jak jsme podpořili vzdělávání v Himalájích, co jsme se sami naučili a kde se vzala myšlenka založit Genius Institut?

Zase mně to popadlo. Stává se mi to párkrát do roka, tak jako nyní, že mám touhu žít maximálně minimalisticky. Začnu třídit své oblečení, vyřazovat nefunkční věci a loučit se s nepotřebnými cetkami. A jak se tak hrabu v krabici plné suvenýrů z cest, pohladila mě svou hebkostí „KATA“, pohladil mě Nepál

… já vím, dávno jsem tu krabici měla celou zrušit. Jenomže pokaždé, když se v ní začnu přehrabovat, rozlije se mi po celém těle takový ten nepopsatelný pocit vděčnosti a lásky k těm všem navštíveným místům a pokora, že jsem je mohla vidět. Vždy si při tom uvědomím, jak je krásné plnit si sny a že to vlastně nebylo ani tak obtížné, jak jsem si před odjezdem myslela.

Pochybuji, že onu krabici někdy vyhodím.

Tentokrát jsem z ní tedy vytáhla obřadní hedvábně jemnou šálu „kata“, kterou podle tibetského zvyku používají lidé v Nepálu pro vyjádření úcty nebo poděkování. Lidé jimi obdarovávají duchovní učitele nebo své dobré přátele.

A v roce 2016 jsme takové šály dostali i my s mým manželem Milanem. Bylo to hodně silné a mě při tom tekly slzy dojetím.

Dovolím si tedy s vámi na Nepál zavzpomínat.

Budhistická stúpa a majestátní Ama Dablam

Snít o svých přáních je fajn, ale o tom, že jejich realizace bude tak skvělá, se nám ani nesnilo

Navštívit Nepál a vidět nejvyšší horu světa mě lákalo už několik let, ale vůbec jsem si neuměla představit, jak bych to mohla zrealizovat. Věděla jsem, že do Himalájí míří davy turistů každý rok, aby alespoň na chvíli zahlédli vrchol té majestátné, okouzlující a ohromující hory Sagarmatha neboli Mt. Everest.

Bohužel mé přesvědčení o tom, že je to pro mne příliš nereálné, bylo silnější, něž toto lákadlo. Nepál jsem odložila na neurčito.

Ale, jak už to tak na Zemi a ve Vesmíru chodí, když si něco opravdu hodně přejete, něco vám z ničeho nic cvrkne do nosu. Věci se dají do pohybu a najednou jsou z toužebných slov plány, z plánu reálné představy, z představ kvalitní fyzická i organizační příprava a z přípravy zaplacené letenky a sbalené batohy.

Přání se mění ve skutečnost a ze snu je nepopsatelný zážitek s nádhernými vzpomínkami na celý život.

V ideálním případě:)

V tom našem jsme to měli okořeněno kdejakými problémy. Obavami ze zemětřesení, zánětem močového měchýře ve 4800 m n. m., nejistotou z vlastního vyčerpání i obavou o vlastní život v Nepálské džungli, když jsme utíkali před nosorožcem. Ale o tom třeba příště.

To mé pomyslné cvrnknutí do nosu přišlo ve chvíli, kdy jsem měla rozhovor s jedním z předních českých transformativních koučů Vláďou Vymětalem. Co přesně jsme si řekli a co bylo oním posledním dílkem do skládačky pro mé 100% rozhodnutí, vám nepovím, protože to sama nevím. Při koučování se takové věci prostě dějí samy.

A tak se jelo. V listopadu roku 2016.

Téměř na čtyři týdny nás Nepál úplně pohltil svými krásami

My jsme se ovšem navštívit Nepál rozhodli nejet jako typičtí západní turisté. Chtěli jsme místní podpořit a alespoň trochu jim pomoci po ničivém zemětřesení.

Sdíleli jsme svůj nápad s kamarády a uspořádali těsně před odletem sbírku. Vybrali jsme celkem 14 000 Kč, ale peníze jsme nechtěli rozdávat jen tak „na ulici“. Chtěli jsme, aby to mělo trochu úroveň, a zároveň jsme chtěli pomoci tam, kde je to opravdu potřeba.

Naše trasa byla trochu odlišná od miliónů turistů, jejichž cílem je většinou Base Camp pod Everestem.

My si chtěli užít Nepál jinak. Toužili jsme po klidnějším treku a intenzivnějším pohledu na nejvyšší horu světa, který lze uskutečnit zdoláním vrcholu hory Gokyo Ri. Během našeho putování jsme potkávali malé osady plné laskavých lidí, usměvavých a otužilých dětí, povídali si s našimi hostiteli a nasávali atmosféru nelehkého, ale úžasně přátelského života v nejvyšších horách planety.

V době, kdy jsme v Nepálu vyměňovali dolary za Nepálské rupie, jsme neměli ještě vůbec ponětí, jak to provedeme.

A pak nám to došlo.

Vždyť pracuji na univerzitě, toužím rozjet soukromý vzdělávací projekt pro studenty a vlastně mi vzdělávání dává obrovský smysl. Je to přeci jeden ze základních pilířů společnosti.

Věnujme tedy naši vybranou sbírku do místních malinkých horských škol, které se potkáme po cestě. Podpořme děti a jejich možnost se učit.

 

V Himalájských školách sedí děti v péřových bundách, ale s úsměvem na rtu

 

Školy v údolí Solukhumbu vypadají úplně jinak než naše luxusní, plně vybavené základy. Většinou jsou to nízké kamenné budovy bez topení, se zalátanou plechovou střechou, s ošoupaným starým nábytkem a strohým učebnicovým vybavením. Největší problém je nízký plat učitelů.

Pro mnohé z nich byl katastrofický rok 2015, který přinesl silné zemětřesení a Nepál úplně ochromil.

Některé děti docházejí po příkrých, klikatých horských stezkách denně do školy i deset kilometrů.

Vybranou částku jsme rozdělili na dvě hromádky a věnovali je dvěma školám v osadách Thame a Monjo.

A jaký to byl zážitek?

Nepál je jednou z nejchudších zemí světa, ale lidé jsou neuvěřitelně bohatí na lásku

V Himalájích jsou děti otužilé

Osada Thame

Na jediném rovném zaprášeném plácku v osadě s nízkou kamennou zídkou, si čutá míčem tucet různě starých nepálských rošťáků. Jejich zápalem do hry by se mohl inspirovat i ten nejlepší tým světové fotbalové ligy.

Chvíli postáváme a hledáme učitele. Žádný není v dohledu. Rozhodneme se vejít do jedné z nízkých budov, kde přes otevřené dveře vidíme stojícího muže. Dáváme se s ním do řeči a vysvětlujeme, že pro ně máme dar z České republiky. 

Zmateně na nás kouká. Jsme celí upocení a zaprášení z několikahodinového pochodu. Na zádech máme batohy a v rukou turistické hůlky. Spíše vypadáme, že bychom nějaký příspěvek potřebovali my sami:)

Muž si volá posilu, kolegu a jak se později dovídáme, také zástupce ředitele. Začínáme vysvětlovat vše od začátku, a přitom manžel vytahuje obálku s penězi a já jim ukazuji našeho maskota cesty. Malého medvídka Miszoela, který je také patronem celé sbírky.

Na papíru máme portréty lidí, kteří do sbírky přispěli. Všechny je představuji.

Patron sbírky pro Nepál Miszoel

Výrazy obou nepálských učitelů mluví za vše. Je to pro ně obrovská suma.

Radí se spolu v nepálském jazyce, kterému nerozumíme. Ale jejich úsměvy a slova díků z nás snímají počáteční ostych a dál se vyptáváme na detaily školy. Trochu je nám líto, že už je po vyučování, takže se do tříd nepodíváme. Zato se s námi alespoň všichni fotí na dvorku před školou.

Na oplátku dostáváme ony hedvábné šály díků okolo krků. Pocit je to k nezaplacení. Hřeje nás při sestupu údolím a drží nás v opojné tiché atmosféře. Nápad podpořit místní školy předčil naše očekávání a předčil i emoce z nesmírně intenzivního a úchvatného pohledu na čtyři osmitisícovky zároveň: Mt. Everest, Cho Oyu, Lhotse a Makalu nebo z namáhavého, ale dojemného přechodu sedla Renjo La (5340 m n.m.) 

Tohle byl náš nápad století.

Osada Monjo

Druhou školou, kterou jsme po cestě obdarovali, byla škola v osadě Monjo. Vydáváme se tam hned po snídani, abychom zase neprošvihli vyučování. Povedlo se. Malinkou pěšinkou vcházíme na zaprášený dvorek s jednou klouzačkou a fotbalovou brankou. Malinké budovy mají otevřené dveře a ozývá se z nich štěbetání dětí.

Nad dveřmi visí tabule s informací, že škola bude za přispění finančního daru různých mezinárodních organizací po zemětřesení opravena. Je skvělé, že ji nebudou muset zavřít.

Na dvorku odchytneme malou a vlídně se tvářící učitelku a vysvětlujeme, že neseme dar. Hned vyhledá ředitele a odvolá jej z výuky.

Ředitel je sympaťák a evidentně muž na svém místě. Zve nás do své kanceláře a očividně je na nějakou tu korunu, pardon, rupii od turistů zvyklý, neboť hbitě vytahuje sešit, kde se máme zapsat a uvést částku, kterou darujeme. Systém musí být.

Opět vytahujeme našeho maskota Miszoela a ukazuji všechny tváře našich přispěvatelů. Je z toho nadšený a jeho nadšení nebere konce, když si částku v obálce přepočítává. Slova díků létají okolo sem a tam a ptá se nás, zdali peníze může použít na platy učitelů.

Odpovídáme, že peníze jsou jen v jeho režii a ať s nimi naloží, jak uzná za vhodné.

 

Prosíme jej, jestli můžeme nakouknout do třídy. Neváhá ani minutu, lapne nás za paži a nám začíná nejbáječnější výprava z celého Nepálu. Jedna třída za druhou.

 

Všude nás představí a my máme možnost mluvit i s dětmi. Ty v první třídě nám zpívají a po chvilce, kdy se zbaví studu, nám i tančí.  V další třídě se společně bavíme o tom, kde leží Česká republika a v další zase od dětí vyzvídám, čím by chtěly být, až vyrostou.

Všichni mluví začátečnickou angličtinou a mají jasno. Učitelkou, IT technikem, učitelem juda a průvodcem na Everest. Proč ne?

Dostáváme další děkovné šály a fotíme se před učebnami. Jak obdivuhodné, že je celá škola kvůli dvěma turistům na nohou a chce se fotit. Ředitel nešetří díky a mimo jiné, obdivuje manželovu výšku. Jak milé a blahodárné setkání.

Loučíme se s dětmi, učiteli i majestátními Himálajemi. A mě se po tváři kutálejí slzy. Při pohledu na ty krásné, usměvavé dětské tváře nás to hodilo do úplně jiné dimenze, která nás mnohé naučila.

Dimenze tady a teď. Dimenze, kdy víme, že materiální věci neznamenají v životě nic a přeci tak mnoho. Dimenze, kdy si člověk uvědomí, jaký přepych a zároveň nedostatek doma má.

Z těchto poznání nám do budoucna vyplynulo několik tipů, které klidně můžete vyzkoušet také

 

  • Nenechávejme své sny jen tak v naší mysli. Stačí udělat první krok a rozpohybovat energii, která nás k druhému, třetímu a dalšímu kroku dovede.

Renjo La Pass
Renjo La Pass a špička Mt. Everest v oblacích
  • Nesnažme se za každou cenu dosáhnout vytyčeného cíle. Někdy je fajn si na chvíli odpočinout a nechat tomu volný průběh. Věřit Vesmíru, že to NĚJAK zařídí, se vyplácí.
Aklimatizační pauza v Namche Bazar
Snídaně pro maroda s močákem ve 4 800 m n.m.
  • Když nevíme, ptejme se. Lidé kolem nás sice mohou vypadat, že neumí číst, psát nebo nám nerozumí, ale třeba najdeme společná gesta, která nás vyvedou z krizové situace.
Na treku do Gokya
Na sestupu z Renjo La Pass
  • Nesuďme dne před večerem a neodsuzujme chaos, když neznáme jeho systém.
Kathmandu poprvé = nebezpečný chaoz
Kathmandu podruhé a potřetí = roztomilý svět

Také se mi tam v oněch vysokých horách zase vynořila má věčně nezodpovězená otázka. Jak to u nás zařídit, aby se děti do školy těšily a byly v ní šťastné? A nejen na základní nebo střední škole, ale také na, pro mě blízké, vysoké škole. Alespoň tak, jako děti a lidé v Himalájích.

A v mé, kyslíkem překrvené a emocionálně nabité, hlavě se rodí, zatím mlhavé, ale ambiciózní obrysy budoucího projektu pro studenty vysokých škol.

 

Uprostřed Himalájí si dávám závazek

 

Když jsem zvládla naplánovat a zrealizovat tento náš výlet století, vystoupat na dva pětitisícové vrcholy a nepadnout vyčerpáním, určitě dokáži naplánovat a zrealizovat speciální projekt pro studenty.

Nejvyšší hora světa Mt. Everest v západu slunce

Kdybych tehdy tušila, za jakých okolností mi Vesmír pošle název mého projektu – Genius Institut, nevěřila bych. Poslechněte si si o tom více v AudioKnize. 

Chtěli byste se do Nepálu také podívat a hledáte konkrétní informace a tipy na klidnější trek v Himalájích s dech-beroucími pohledy na čtyři osmitisícovky zároveň? Připravujeme pro vás podrobný cestopis Miszoela s detailním itinerářem včetně popisu úprku před divokým nosorožcem. 

Věřím, že se nám svět zase brzy otevře. Nepál nás všechny totiž bude potřebovat mnohem víc než, jiná země. Děkujeme všem, kteří nám do sbírky přispěli a děkujeme Vesmíru, že to tak skvěle zařídil!

Plňte si své sny. Stojí to za to! Chce to jen všímat si onoho cvrknutí do nosu a nemusí se to stát jen při transformativním koučinku 🙂

S láskou Vaše Eva z GI.